Pro dřevo jako materiál, i pro jeho povrchové vlastnosti je klíčový okamžik těžby stromu. Samotné změny ve vlastnostech a kvalitě pokáceného dřeva jsou ovlivněny jeho druhem, způsobem opracování a následného ošetření. Manipulace se dřevem, povrchové úpravy i ochrana dřeva se oproti minulosti proměnila. Prošla vývojem, při kterém se některé důležité postupy a přístupy vytratily, přestaly se používat či je nahradily jiné.
Dříve si lidé více dřevo vybírali, dnes je to luxus
Za odolné dřeviny jsou v našich podmínkách považovány z listnatých dub a akát, z jehličnanů jde především o modřín. Tyto dřeviny jsou, oproti dnes běžně používanému stavebnímu řezivu ze smrku, případně borovice či jedle, odolnější vůči dřevokazným škůdcům.
Dnes se staví převážně ze smrku. Je lehký, dostupný a snadno obrobitelný. Jeho menší odolnost vůči škůdcům, plísním a dřevokazným houbám řeší impregnace. Ta se vsákne několik milimetrů pod povrch, což plní požadavky kladené na konstrukční dřevo, schované pod střechou.
Dodnes je klíčová doba kácení
Ať jde o dnes nejběžnější smrk nebo jinou dřevinu, vždy platilo, že nejvhodnější dobu pro těžbu je zima. Nejen, že nehrozí napadení čerstvě pokácených stromů škůdci a dřevokaznými houbami. Jde o dobu vegetačního klidu, kdy míza je v kořenech, což je pro kvalitu dřeva klíčové. Naši předci dokonce tvrdili, že správnou dobu pro kácení ovlivňuje postavení Měsíce. Měli vypozorované termíny těžby dřeva, které potom mělo požadované vlastnosti. Například dřevo, které téměř nehoří, je odolné proti napadení dřevokazným hmyzem, či je takzvaně „klidné“ a při sušení se nekroutí. Dochovala se dokonce přísloví: Kdo dřevo kácí na Štědrý den, jeho dům vydrží desetkrát déle postaven; Na Fabiána a Sebastiána (20. ledna) míza proudit začíná.
Staří tesaři také věděli, že dřevo na stavbu, je dobré kácet korunou ze svahu dolů. Strom pak nechali i s větvemi pár týdnů ležet, než dřevo odvezli z lesa. Dnes víme, že když se pokácí strom, reaguje reflexem zachování druhu. Pokouší se ještě jednou kvést, vytvářet semena a rozmnožovat se. K tomu potřebuje vodu, kterou nasává svými větvemi. Strom táhne vodu z kmene do koruny a dřevo se tím zklidní, zatímco dřevní vlákna zůstanou neporušena. Poloha korunou dolů tak díky gravitaci zrychlovala proud mízy z kmene.
Plavení dřeva nebyla jen forma dopravy
I dnes jsou země, kde je plavení způsobem, jak dostat pokácené dřevo z lesa, například v USA, V Kanadě nebo v Rusku na Sibiři, kde nic jiného nezbývá, nicméně samotná voda je pro tento materiál zásadní. Plavením se dřevo odjakživa zbavovalo mízy, která láká škůdce a zároveň se konzervovalo (Obr. 2). Máčené dřevo se totiž projevuje menší sesychavostí a je značně sníženo i jeho borcení, protože uložením do vody ztrácí růstové napětí.
Když nebyla, voda, kulatina se konzervovala jinak, například hnojem. Vrstva této všudypřítomné vlhké hmoty byla zřejmě přirozenou alternativou k plavení v oblastech s nedostatkem vhodných vodních ploch.
Obr. 2 – Šumava – Vázání vorů na Otavě
Zdroj: drevarstvisumava.cz
Tesaři chtěli dřevo „zelené“, truhláři dodnes suší
Nejlepší způsob konzervace dřeva byla tedy buď mokrá, kdy dochází k plné saturaci buněčných stěn, při níž se vyplaví míza ze dřeva, nebo naopak suchá, tedy vysušení dřeva na co nejnižší vlhkost. V obou případech šlo kromě konzervace materiálu zároveň o to, aby byl pro daný účel dobře opracovatelný.
Z pohledu obrobitelnosti materiálu, a jeho povrchu, bylo pro tesaře dříve klíčové, aby pracovali především s nevysušeným, tzv. „zeleným“ dřevem, protože se tesalo, zatímco truhláři odjakživa potřebovali materiál vysušený. Přírodní cestou trval tento proces minimálně 4 roky. Rok leželo nařezané dřevo na dešti, druhý rok se jen překrylo a teprve poslední dva roky trávilo proložené, ve vzdušném přístřeší, kde mohlo zůstat a čekat na zpracování i desítky let. Dodnes je takto sušené dřevo pro tradiční truhlářskou práci ideální.
Čím hladší, tím lepší – podstata povrchových úprav dřeva…
Dokonalé zpracování povrchu a správné využívání vlastností dřeva bylo vždy klíčem k úspěchu při zachování trvanlivosti povrchu či konstrukční funkce tohoto materiálu. Dokud nepřišla doba průmyslového zpracování dřeva na pilách, obrábělo se tesáním. Pracovalo se se sekerami, pořízy a s hoblíky. Tento způsob opracování poskytoval v porovnání s tím dnešním podstatně méně porézní povrch. Při správném užití v konstrukci po takovém povrchu případná voda vždy stékala a nemohla se snadno vsakovat. Proto tesané trámy vydržely staletí, proto kupříkladu dnešní řezané šindele slouží spíše jako dekorace, zatímco dříve vydržely několik generací.
Řemeslníci dříve povrch dřeva dohladka opracovávali, protože lesklý a velmi tvrdý povrch spolehlivě bránil odchlipování vláken dřeva při navlhnutí nebo odštěpování drobných třísek ze záseků. Takto zpracovaný povrch dřeva bylo možno bez námahy vyleštit do vysokého lesku suknem nebo měkkou kůží. To mělo význam zejména u interiérových tesařských prací a takzvaného tesařského nábytku – hrubých stolů, lavic a truhel. Ve středověku, kdy byl včelí vosk nebo roztoky pryskyřic velmi ceněnou surovinou, bylo leštění povrchu snadno dostupným způsobem, plnícím funkci jakéhosi konsolidačního prostředku a současně povrchové úpravy.
Obr. 3 – Liberec – Valdštejnské domky
Zdroj: Wikimedia Commons, Dominikmatus
Historické povrchové úpravy dřeva
Konečná povrchová úprava dřeva vycházela z účelu použití a z přirozeně dostupných surovin – vápna, hnoje, krve či dehtu, v truhlářském prostředí pak z pryskyřice a včelího vosku. Šlo o generacemi ověřené postupy, které reagovaly na konkrétní konstrukční situace a míru zatížení prvků.
Asi nejznámější je vápnění, které se uplatňovalo zejména u dřeva ve styku se zdivem. Zásadité prostředí omezovalo biologické napadení a představovalo jednoduchou formu preventivní ochrany. Nevýhodou byla nižší odolnost při dlouhodobém působení vlhkosti a možnost postupného vyplavení.
Další skvělou ochranou venkovním konstrukcím byl dehet získávaný suchou destilací dřeva. Jeho hydrofobní charakter omezoval pronikání vlhkosti a prodlužoval životnost exponovaných prvků. Výrazný tmavý odstín se stal charakteristickým znakem řady regionálních staveb (Obr. 3).
Specifickou metodou bylo opalování povrchu (Obr. 4). Řízené zuhelnatění svrchní vrstvy snižovalo nasákavost a zvyšovalo odolnost proti škůdcům i povětrnostním vlivům. Tato technika byla využívána zejména u konstrukcí vystavených zvýšené vlhkosti, dešti nebo kontaktu se zemí a vedle ochranné funkce v klimaticky nestálém prostředí přinášela i výrazný estetický efekt.
Obr. 4 – Vstupní dveře z opalovaného dřeva
Zdroj: Federico Galarraga
Pokud jde o klimatické podmínky, nemůžeme opomenout vlastnosti známé falunská červeně (švédsky Falu Rödfärg). Ta se asi před 400 lety začala vyrábět ve švédském městě Falun, kde se v dolech získávaly suroviny obsahující přírodní ochranné látky na bázi mědi. Tyto minerální složky, přidávané do barvy, zvyšují odolnost dřeva vůči nepříznivým klimatickým podmínkám a umožňují, aby dřevěné konstrukce odolávaly drsnému severskému počasí po mnoho let. Samotná barva však není hlavním faktorem ochrany dřeva. Klíčovou roli hraje kombinace dalších minerálních složek přítomných v rudě – především zinku, oxidu křemičitého a hnědele. Tato kombinace přispívá k vysoké odolnosti nátěru, díky níž dokážou tradiční švédské dřevěné domy dlouhodobě vzdorovat vytrvalým dešťům, sněhovým zimám, biologickému napadení i intenzivnímu slunečnímu záření během dlouhých severských dnů (Obr. 5).
Obr. 5 – Typická severská stavba ošetřená falunskou červení (Zdroj: ww.prv.se)
Když se však vrátíme k nám, k velmi starým technikám patřily nátěry volskou krví. Ta se využívala hlavně u hospodářských stavení. Z tradice sekerníků, tedy stavitelů mlynářských složení, je známo, že volská krev sloužila k napouštění všech dřevěných částí zařízení –násypek, sypáků, ale i moučných truhel. Účelem bylo dosáhnout povrchu, který by byl dokonale hladký, zároveň však dostatečně tvrdý, aby odolával abrazi zrnem nebo moukou.
Vedle technické funkce přinášela tato úprava i estetický efekt. Povrch dřeva se opticky sjednotil a přirozeně ztmavnul, čímž se zvýraznila jeho kresba. Na dřevě opracovaném širočinou, pořízem nebo hoblíkem vznikala velmi tvrdá a lehce lesklá vrstva, která omezovala už zmíněné odchlipování vláken při navlhnutí i odštěpování drobných třísek v místech záseků. Takto ošetřený povrch bylo možné snadno vyleštit suknem nebo měkkou kůží do vysokého lesku. Tato vlastnost měla význam zejména u interiérových tesařských prací a u tzv. tesařského nábytku, tedy hrubších stolů, lavic či truhel.
Chemické složení hovězí krve způsobuje, že její reakce je mírně alkalická, čehož bylo využíváno v kombinaci s již zmíněným vápenným hydrátem. Po zkombinování dochází ke vzniku stabilní sloučeniny s výraznými pojivými vlastnostmi, která postupně tvrdne. V letech 2001–2007 byl tento princip ověřován experimentálně1 na ručně tesaných smrkových trámech, ošetřených hovězí krví z jatek v Rakovníku a vystavených povětrnostním vlivům. Další varianty nátěrů vznikaly přidáním vápenné vody. Nejlepších výsledků bylo dosaženo při poměru hovězí krve a vápenné vody 1 : 1.
Autor: Jan Klička, Tesařský mistr
Podílel se na rekonstrukcích budov jako Kasárna Josefov, Klášter Teplá, Veltruský zámek, Kostel sv. Voršily v Praze, Kostel Nejsvětější trojice ve Valči, Plzenecká rotunda a řady dalších historických staveb.